Kost se skládá z několika vrstev, přičemž každá má svou specifickou funkci. Ještě, než se k samotné kosti dostaneme, narazíme na periost neboli okostici. Jedná se o tenkou, avšak pevnou membránu, obklopující celý vnější povrch kosti (s výjimkou kloubních ploch). Okostice obsahuje množství nervů a cév, jež kost vyživují a je důležitá pro růst a hojení zlomenin.

Na povrchu kostí se nachází tvrdá a soudržná vrstva, nazývaná kompaktní kost. Můžeme ji přirovnat k ochrannému štítu, který zajišťuje pevnost a odolnost proti nárazům. Tato část kosti je hustá a obsahuje malé otvory, podobně jako mramorový kámen, ale zároveň je pružná, aby odolala zlomeninám. Na modelování povrchu kostí mají značný podíl okolní útvary. Tlakem i tahem vazů a šlach vznikají na kostech větší či menší nerovnosti, jako jsou hrboly, hrbolky, trny, výběžky, jámy, žlábky, drsnatiny, zářezy, různé hrany, hřebeny a další. Jsou také místa, kde kostí prostupují cévy nebo nervy. Právě pro tyto účely jsou v nich vytvořeny kanálky či různé otvory. Pokud vezmeme v potaz, že hrboly a drsnatiny jsou zpravidla tvořeny tahovou silou svalů nebo vazů, jež jsou mohutnější u mužů, jsme už ze samotného vzhledu kosti teoreticky schopni soudit, zda se jedná o kost ženy či muže.

Pod zmíněnou vrchní ochrannou vrstvou najdeme houbovitou kost (také nazývanou trabekulární), která je strukturovaná podobně jako včelí plástev. Její porézní vzhled je tvořen jemnými kostními trámci (trabekulami), vytvářejícími síť dutin, ve kterých se nachází kostní dřeň. Tento složitý systém propojených tenkých kostních trámců poskytuje kosti nejen lehkost, ale i pevnost – stejný princip, který umožňuje stavět lehké a pevné mostní konstrukce. Díky této porézní struktuře jsou kosti mnohem lehčí, než bychom očekávali vzhledem k jejich síle. To je důvod, proč můžeme stát vzpřímeně bez extrémní námahy.

Nejhlubší vrstvou je kostní dřeň, což je továrna na krevní buňky. Kostní dřeň je něco jako úrodné pole, které neustále produkuje nové „plodiny“ – červené a bílé krvinky, které zajišťují okysličování těla a obranu proti infekcím.

Jednou z nejzajímavějších vlastností kostí je jejich schopnost regenerace. Jistě všichni známe stav našich silnic. Teď si představte, že by se naše infrastruktura dokázala „samoopravovat“. Výtluky a jiné problémy by se vyřešily samy. Skvělá představa že? Vtip je v tom, že naše kosti tohle umí. Tento proces se nazývá remodelace kostí. Kostní buňky – osteoklasty a osteoblasty neustále odstraňují starou nebo poškozenou kostní hmotu a nahrazují ji novou. Tento proces umožňuje tělu přizpůsobit se fyzickému stresu a zajistit, že kostní struktura zůstane silná i po letech. Tím se dostáváme k další dvojici významných vlastností. Kost má skvělou kombinaci síly a pružnosti. Představte si most vyrobený napůl z oceli a napůl z pružného dřeva – ocel dodává pevnost, zatímco pružné dřevo zajišťuje, že most nepraskne při velké zátěži. Podobně je kost tvořena minerály, (jako je vápník a fosfor), které zajišťují její tvrdost, zatímco kolagenová vlákna jí dodávají pružnost, aby nepraskla při každém pádu.

Kosti v lidském těle se dělí podle tvaru a funkce do několika hlavních kategorií. Nejjednodušší možné dělení je na tři skupiny:

• kosti dlouhé
• krátké
• ploché

Je to vcelku intuitivní – dlouhé kosti jsou například kosti končetin jako jsou kost pažní (latinsky humerus), kost vřetenní (radius), kost loketní (ulna), kost stehenní (femur) a další. Mezi krátké kosti řadíme například zápěstní kůstky a typickým příkladem ploché kosti je lopatka (latinsky scapula).

Obecně lze říct, že rozdíl není jen ve tvaru, ale nuance jsou také ve stavbě. U dlouhých kostí je tělo duté. Prostor, který v nich vzniká je vyplněn kostní dření. Podle toho se kostní dutina nazývá dutinou dřeňovou. Zde je potřeba zmínit, že nezasahuje až do konců kosti. Ty už vyplňuje složitý systém vzájemně se křížících trámečků. Jejich struktura by se dala připodobnit houbě na mytí.

V krátkých kostech dutina dřeňová chybí. Vnitřek tvoří kostní tkáň houbovitá, jenž je obsažena také u kostí plochých.

Trámečky v houbovitých kostech odpovídají tahům a tlakům na ně působícím, což znamená, že v nich neprobíhají nahodile. Vzniká tak neuvěřitelná kostní architektonika. Trámečky, na něž působí tahové či tlakové síly, mají vydatnější přítok krve, díky němuž mohutnějí. Oproti tomu trámečky bez zátěže jsou odbourávány.

Lebka je složitá kostní struktura tvořící kostru hlavy. Je jednou z nejdůležitějších částí kostry, protože chrání mozek. Tím však výčet jejích funkcí nekončí. Chrání také smyslové orgány a poskytuje oporu svalům obličeje. Lebka se skládá celkem z 22 kostí, jež se dělí na dvě skupiny.

Tou první jsou kosti takzvané mozkové části lebky (též označované jako neurokranium), která je dělena na dva menší oddíly:

• dolní- spodinu lební
• horní-klenbu lební

Spodinu lební tvoří z přední části kost čelní (os frontale) s kostí čichovou (os ethmoidale), ve střední části kost klínová (os sphenoidale), po stranách dvojice kostí spánkových (os temporale) a vzadu kost týlní (os occipitale). Vedle toho klenbu lební tvoří dvě kosti temenní (os parietale). Celkově tedy u mozkové části lebky hovoříme o 8 kostech.

Druhou skupinou jsou kosti obličejové části. I v tomto případě bychom je dělili na dva menší oddíly:

•  horní oddíl
•  dolní oddíl

Horní oddíl je složený z kostí, jež jsou spolu pevně spojené švy. Největší z nich je horní čelist (maxilla), což je kost párová. Stejně tak dvojici máme i kostí patrových (os palatinum), kostí jarmových (os zygomaticum), kostí nosních (os nasale), kůstek slzních (os lacrimale), dolních skořep nosních (concha nasalis inferior) a k tomu jednu kost radličnou (vomer). Dolní oddíl je značně jednodušší, protože ho tvoří pouze jedna kost, a sice dolní čelist (mandibula), která je zároveň jediná pohyblivá kost lebky.

Jedná se o souhrnný název, jenž pod sebou skrývá horní i dolní končetiny. Jejich stavba je totiž v podstatě shodná. Skládají se z kostry pletence a kostry končetiny jako takové (často označované jako končetiny volné). Pletenec spojuje kosti volné končetiny s kostrou osovou a tvoří ho kosti náležející do trupu. Kostra volné končetiny pak má tři části: horní, střední a dolní. Horní část je tvořena pouze jedinou kostí (kost pažní/ kost stehenní), střední dvěma kostmi (kost vřetenní a loketní/ kost holenní a lýtková) a u dolní už se jedná o celý soubor (kůstky zápěstní/ zánártní, záprstní/ nártní a články prstů). Během vývojových změn přestaly horní končetiny člověka sloužit jako opora při chůzi a přeorientovaly se na manipulaci s předměty. Klíčovým se stal úchop, potřebný pro práci. Díky tomu jsou její kosti „štíhlejší“ a klouby, jež je spojují, jsou pohyblivější, než je tomu u končetin dolních. K osové kostře je horní končetina připojena pouze jedním (menším) kloubem mezi klíční kostí a hrudní kostí (přesněji částí nazývanou rukojeť kosti hrudní).

Dolním končetinám zůstala funkce lokomoční a co se celé kosterní soustavy týče, také funkce oporná. Kosti jsou masivnější, než u horní končetiny a klouby méně pohyblivé. Ke kostře osové se dolní končetina připojuje přes takzvané S-I skloubení (křížokyčelní kloub) mezi kostí křížovou a kyčelní.

Kostra horní končetiny

Kostra horní končetiny je složena z pletence horní končetiny a kostry volné horní končetiny. Pletenec horní končetiny tvoří dvě kosti: lopatka (scapula) a klíční kost (clavicula). Zatímco kostra volné horní končetiny je o poznání složitější. Tvoří ji kost pažní (humerus), kost vřetenní (radius), kost loketní (ulna) a tři oddíly kostry ruky: osm kostí zápěstních (ossa carpi), pět kostí záprstních (ossa metacarpi) a čtrnáct článků prstů (phalanges).

Kostra dolní končetiny

Kostra dolní končetiny je složena z pletence dolní končetiny a kostry volné dolní končetiny. Pletenec dolní končetiny tvoří v dospělosti jediná kost, kterou je kost pánevní (os coxae). Ta je však vytvořena ze tří (za vývoje samostatných) kostí: kosti kyčelní (os ilium), kosti stydké (os pubis) a kosti sedací (os ischii). Zatímco kostra volné dolní končetiny je o poznání složitější. Tvoří ji kost stehenní (femur), kost holenní (tibia), kost lýtková (fibula), sedm kostí zánártních (ossa tarsi), pět kostí nártních (ossa metatarsalia) a čtrnáct článků prstů (phalanges).

Jedná se o plochou trojúhelníkovou párovou kost nacházející se na zadní straně hrudníku mezi druhým a sedmým žebrem.

Anatomie lopatky

Na lopatce rozlišujeme tři úhly, tři okraje a dvě plochy. Horní úhel směřuje logicky směrem nahoru a slouží jako místo pro úpon některých svalů (například zdvihače lopatky). Dolní úhel je taktéž důležité místo pro úpon svalů (například širokého svalu zádového) a na vnějším úhlu se nachází jamka ramenního kloubu. Co se okrajů týče, jeden směřuje nahoru, druhý ven a třetí dovnitř. Horní vybíhá směrem ven v hákovitý výběžek (processus coracoideus). Venkovní směřuje do podpažní jámy a vnitřní směřuje k páteři. Plochy lopatky rozdělujeme na přední a zadní. Přední plocha je lehce prohloubena a přiléhá k zadní stěně hrudníku. Zadní strana je předělena kostěným útvarem nazývaným hřeben lopatky (spina scapulae) na dvě nestejně veliké jámy-menší jámu nadhřebenovou (fossa supraspinata) a větší jámu podhřebenovou (fossa infraspinata). Obě vyplňují stejnojmenné svaly. Hřeben lopatky přechází nad ramenním kloubem v takzvaný nadpažek (acromion). Jeho vnitřní okraj obsahuje plošku pro vnější konec klíční kosti.

Funkce lopatky

Lopatka hraje klíčovou roli v pohybu a stabilizaci ramenního pletence. Jejím hlavním úkolem je stabilizace ramenního kloubu, kde poskytuje pevnou oporu pro kloubní jamku, ve které se spojuje s hlavicí pažní kosti. Tím umožňuje široký rozsah pohybů ramene, jako jsou flexe, extenze, abdukce, addukce a rotace. Lopatka také přenáší sílu mezi trupem a horní končetinou, což je zásadní při provádění silových pohybů, například při zvedání těžkých předmětů. Další důležitou funkcí je úpon mnoha svalů, včetně svalů rotátorové manžety a deltového svalu, které se podílejí na pohybech ramene a paže. Rotace lopatky sama o sobě zvyšuje rozsah pohybů ramene, což umožňuje zvednutí paže nad hlavu. Lopatka také podporuje klíční kost a spolu s ní zajišťuje stabilitu celého ramenního pletence, přičemž chrání zadní část hrudníku a plíce.

Jedná se v průměru o 12 až 16 cm dlouhou esovitě (ve vnitřní části dopředu a ve vnější části dozadu) prohnutou párovou kost, která tvoří viditelnou i hmatnou hranici mezi krkem a hrudníkem.

Anatomie klíční kosti

Vnitřní konec klíční kosti je vybaven styčnou ploškou pro rukojeť hrudní kosti. Oploštělý vnější konec se naopak kloubně spojuje s částí lopatky zvané nadpažek (acromion).

Funkce klíční kosti

Klíční kost je spojnice hrudní kosti (sternum) s lopatkou (scapula), čímž tvoří část ramenního pletence. Svou roli hraje při mechanické ochraně nervů a cév (mimo jinéí například podklíčkové tepny) a nelze opomenout také její klíčová role pro pohyblivost a funkčnost horních končetin.

Jedná se o dlouhou kost horní končetiny, jenž se nachází mezi ramenem a loktem.

Anatomie pažní kosti

Horní konec je zakončen hlavicí kosti pažní (caput humeri), která zapadá do jamky na lopatce. Zevně od hlavice se nachází velký hrbolek (tuberculum majus humeri) a vepředu pod hlavicí je naopak malý hrbolek (tuberculum minus humeri). Tělo pažní kosti je oblé a kousek nad polovinou se nachází výrazná drsnatina-místo, kam se upíná deltový sval. Dolní konec má dvě kloubní plochy pro spojení s předloketními kostmi. Na palcové straně kulovitou hlavičku kosti pažní (capitulum humeri) pro spojení s vřetenní kostí a na malíkové straně kladku kosti pažní (trochlea humeri) pro spojení s loketní kostí. Na vnitřní i vnější straně jsou dva nadkloubní hrboly zvané epikondyly. Zejména ten vnitřní jemohutný a dobře hmatný.

Funkce pažní kosti

Pažní kost hraje zásadní roli v pohybu, stabilitě a ochraně horní končetiny.

Jde o jednu ze dvou dlouhých kostí předloktí nacházející se na straně palce (za předpokladu, že je dlaň vytočená nahoru/do supinace).

Anatomie vřetenní kosti

Horní konec vřetenní kosti je zakončen hlavicí (caput radii). Ta má tvar nízkého válečku a kloubně se spojuje s dolním koncem pažní kosti (humerus) a s kostí loketní (ulna). Toto spojení hraje důležitou roli v pohybu předloktí, zejména při supinaci a pronaci. Kousek pod hlavicí se nachází takzvaná drsnatina kosti vřetenní (tuberositas radii), což je místo úponu dvojhlavého svalu pažního. Dolní konec vřetenní kosti je rozšířen a ukončen styčnou plochou pro zápěstní kůstky. Dobře hmatný je bodcovitý výběžek na vnějším okraji. Vnitřní okraj je pak opatřen zářezem pro dolní konec loketní kosti.

Funkce vřetenní kosti

Vřetenní kost hraje (spolu s loketní kostí) zásadní roli v pohybu předloktí, zejména při supinaci a pronaci.

Loketní kost je jedna ze dvou kostí předloktí (spolu s vřetenní kostí) a hraje zásadní roli v pohybu a stabilitě horní končetiny.

Anatomie loketní kosti

Horní konec loketní kosti se v takzvaném kladkovém výřezu spojuje s kostí pažní (humerus). Na vnějším okraji kladkového zářezu je polokruhovité vykrojení, v němž se otáčí obvod hlavice vřetenní kosti. Vzadu loketní kost vybíhá v dobře hmatný loketní výběžek (okovec/olecranon), který běžně nazýváme jako loket. Jde o místo, kam se upíná trojhlavý sval pažní. Vpředu se mimo jiné nachází drsnatina loketní kosti (tuberositas ulnae), na kterou se upíná hluboký sval pažní. Dolní konec loketní kosti se vkládá do zářezu na dolním konci kosti vřetenní. Na vnitřním okraji je dobře hmatný bodcovitý výběžek.

Funkce loketní kosti

Loketí kost hraje (spolu s vřetenní kostí) umožňuje základní pohyby předloktí a zápěstí.

Kostra ruky se skládá ze tří oddílů:

1. kostí zápěstních
2. kostí záprstních
3. článků prstů

1) Kostí zápěstních nebo také karpálních (ossa carpi) je osm. Jedná se o kosti krátké sestavené do dvou řad-proximální (blíže k trupu/středu těla) a distální (dále od trupu/středu těla). Obě po čtyřech kostech.

V proximální řadě leží (směrem od palcové strany k malíkové): kost loďkovitá (os scaphoideum), kost poloměsíčitá (os lunatum), kost trojhranná (os triquetrum) a kost hráškovitá (os pisiforme).

V distální řadě leží (směrem od palcové strany k malíkové): kost trapézová (os trapezium), kost trapézovitá (os trapezoideum), kost hlavatá (os capitatum) a kost hákovitá (os hamatum).

2) Kostí záprstních nebo také metakarpálních (ossa metacarpi) je pět. Jedná se o kosti dlouhého typu a rozeznáváme na nich proximální a distální konec. Proximální konec se nazývá základna (báze) a slouží jako styčná ploška pro spojení se zápěstními kostmi distální řady. Distální konec se nazývá hlavice a slouží jako styčná ploška pro spojení prvním článkem prstu. Metakarpy číslujeme I., II., III., IV. a V. s tím, že první metakarp je palcový a pátý malíkový.

3) Článků prstů nebo také falangů (phalanges) je 14. Palec má pouze dva články, ostatní prsty mají tři s tím, že první je proximální, druhý je střední a třetí je distální. I zde rozeznáváme dva konce. Proximální konec nazývaný základna/báze s kloubní ploškou pro kosti předcházející a distální konec nazývaný hlavice se styčnou ploškou pro kost následující. Avšak to neplatí o posledních článcích. Ty na distálním konci logicky kloubní plošky nemají.

Pánevní kost je tvořena trojicí kostí, jež jsou v mládí samostatné, avšak s věkem srůstají v jeden celek. Jedná se o kost kyčelní (os ilium), kost stydkou (os pubis) a kost sedací (os ischii).

Anatomie pánevní kosti

Pánevní kost má rozšířený horní a dolní oddíl. Prostřední oddíl je naopak zúžený a na jeho vnější části se nachází jamka kyčelního kloubu (acetabulum). Za vývoje nacházíme v této jamce chrupavku ve tvaru písmene „Y“, jenž odděluje zmíněné tři (též za vývoje samostatné) kosti. Nad jamkou se nachází kost kyčelní (os ilium), pod jamkou vpředu kost stydká (os pubis) a pod jamkou vzadu kost sedací (os ischii).

Kyčelní kost vybíhá nad kloubní jamku částí zvanou lopata kyčelní kosti. Její horní okraj se nazývá hřeben kyčelní (crista iliaca). Na těle bývá dobře hmatný. Hřeben kyčelní má na sobě několik významných bodů: horní i dolní trn přední a horní i dolní trn zadní.

Sedací kost má na svém zadním obvodu mohutný hrbol sedací (tuber ischiadicum). Místo, o které se opíráme při sezení.

Funkce pánevní kosti

Pánevní kost plní několik důležitých funkcí v těle, jež jsou klíčové pro stabilitu, pohyb, ale i ochranu orgánů v dolní části dutiny břišní.

Jde o dlouhou kost, která je zároveň nejmohutnější kostí v lidském těle.

Anatomie stehenní kosti

Stehenní kost má tělo a dva konce. Na horním konci je kulovitá hlavice (caput femoris), která zapadá do jamky na kosti pánevní (os coxae) a společně tak tvoří kyčelní kloub. Hlavice je s tělem kosti spojena krčkem stehenní kosti (collum femoris). Nad krčkem vybíhá kost stehenní v takzvaný velký chocholík (trochanter major). Pod krčkem se naopak nachází malý chocholík (trochanter minor). Dolní konec stehenní kosti se rozšiřuje ve dva velké kloubní hrboly: vnější hrbol (condylus lateralis) a vnitřní hrbol (condylus medialis). Na obou se nachází styčná plocha, která se opírá o horní konec holenní kosti.

Funkce stehenní kosti

Stehenní kost je nezbytná pro podporu těla, pohyb a stabilitu.

Jde o největší sezamskou kost v těle, tedy kost, která ke vložená do šlachy svalu (to znamená, že není přímo napojena na jiné kosti).

Anatomie čéšky

Čéška se nachází na přední části kolenního kloubu a jak již bylo zmíněno-patří mezi sezamské kosti. V tomto případě je kost vložena do šlachy čtyřhlavého svalu stehenního. Proto je přední strana čéšky drsná, což napomáhá ukotvení zmíněné šlachy. Oproti tomu zadní strana je hladká a zároveň pokrytá z celého těla jednou z nejtlustších vrstev hyalinní (kloubní) chrupavky. Ta má za úkol snižovat tření a tím umožnit hladký pohyb mezi čéškou a stehenní kostí.

Funkce čéšky

Čéška je důležitá pro správnou funkci kolenního kloubu, stabilizaci dolní končetiny a zvyšování účinnosti čtyřhlavého svalu stehenního (díky zapojení do šlachy čtyřhlavého svalu stehenního pomáhá přenášet sílu mezi stehenním svalem a holenní kostí).

Jde o jednu ze dvou dlouhých kostí bérce nacházející se na jeho palcové straně

Anatomie holenní kosti

Holenní kost je z obou bércových kostí tou mohutnější. Má trojboké tělo s ostrou přední hranou a dva konce. Horní konec se rozšiřuje ve dva kloubní hrboly: vnější hrbol (condylus lateralis) a vnitřní hrbol (condylus medialis). Na obou se nahoře nachází styčná plocha, která se opírá o dolní konec kosti stehenní (femur). Na zadní straně vnějšího hrbolu je navíc malá oválná ploška pro kloubní spojení s lýtkovou kostí (fibula). Vpředu v místě přechodu těla v horní konec kosti je výrazná drsnastina holenní kosti (tuberositas tibiae). Dolní konec holenní kosti je hladký a slouží ke spojení s hlezenní kostí (talus).

Funkce holenní kosti

Holenní kost je klíčová pro stabilitu a pohyblivost dolní končetiny.

Jde o jednu ze dvou dlouhých kostí bérce nacházející se na jeho malíkové straně

Anatomie lýtkové kosti

Holenní kost je z obou bércových kostí tou štíhlejší. Na horním konci je rozšířena v hlavici, na níž se nachází kloubní ploška pro pro vnější kondyl kosti holenní. Na dolním konci pak vybíhá ve vnější kotník (malleolus lateralis), jenž má na vnitřní straněstyčnou plošku pro hlezenní kost (talus).

Funkce lýtkové kosti

Lýtková kost je klíčová pro stabilizaci kotníku a svou roli hraje také při pohybu nohy.

Kostra nohy se skládá ze tří oddílů:

1. kostí zánártních
2. kostí nártních
3. článků prstů

1) Kostí zánártních nebo také tarzálních (ossa tarsi) je sedm. Tou nejmohutnější je kost patní (calcaneus). Vybíhá dozadu v mohutný hrbol patní (tuber calcanei), na nějž se upíná Achilova šlacha, tedy šlacha trojhlavého svalu lýtkového. Směrem k prstům se pomocí sedlovité kloubní plošky spojuje s kostí krychlovou (os cuboideum). Shora na ni naléhá kost hlezenní (talus), což je druhá největší zánártní kost. Na dorzální straně hlezenní kosti se nachází ploška, která se vkládá do vidlice tvořené kostmi bérce. Na plantární straně jsou plošky pro spojení s kostí patní. Hlavici hlezenní kosti pak zakončuje styčná ploška pro kost loďkovitou (os naviculare). Blíže k prstům pak následují tři kosti klínovité (osa cuneiformia).

2) Kostí nártních nebo také metatarzálních (ossa metatarsalia) je pět. Upraveny jsou v podstatě stejně jako metakarpy na ruce.

3) Článků prstů nebo také falangů (phalanges) je 14. Jsou též upraveny obdobně jako jako články prstů na ruce (avšak jsou kratší). Tedy palec má pouze dva články a ostatní prsty mají tři. Často se stává, že druhý a třetí článek malíčku spolu srůstají. I u článků prstů na noze rozeznáváme dva konce. Proximální konec nazývaný základna/báze s kloubní ploškou pro kosti předcházející a distální konec nazývaný hlavice se styčnou ploškou pro kost následující. Avšak to neplatí o posledních článcích. Ty na distálním konci logicky kloubní plošky nemají.

Jde o plochou nepárovou kost ležící na přední straně hrudníku.

Anatomie hrudní kosti

Hrudní kost se skládá ze tří částí: rukojeti, těla a mečíkovitého výběžku. Rukojeť (manubrium sterni) je nejšírší část hrudní kosti a svůj název dostala podle tvaru rokejeti římského meče. Na horní části se nachází zářezy pro kloubní spojení s kostmi klíčními a pod nimi už se nachází jamky pro chrupavčité spojení s prvními žebry. S rukojetí je na spodní straně chrupavčitě spojeno tělo kosti hrudní (corpus sterni). V tom samém místě se k hrudní kosti připojují druhá žebra. Dalších pět párů žeber (třetí až sedmá žebra) se pak připojují do zářezů na okrajích těla s tím, že sedmá žebra až těsně při odstupu drobného útvaru nepravidelného tvaru, kterým je mečíkovitý výběžek (processus xiphoideus).

Funkce hrudní kosti

Hrudní kost má klíčovou roli v ochraně životně důležitých orgánů, jako jsou srdce a plíce. Zároveň tvoří oporu žebrům, která se na ni upínají prostřednictvím chrupavek a stejně tak slouží i jako místo úponu svalům hrudníku, krku i břicha.

Jde o dlouhé, zakřivené kosti tvořící hlavní strukturu hrudního koše. U lidí jich je obvykle 12 párů na každé straně (tedy celkem 24) s tím, že každý pár je symetricky umístěn po stranách hrudníku.

Anatomie žeber

Z anatomického hlediska se žebra dělí do tří hlavních skupin na: žebra pravá (costae verae), nepravá (costae spuriae) a volná (costae fluctuantes). Pravých žeber (název nemá nic společného s pravou stranou) je sedm párů a připojují se pomocí vlastních chrupavek přímo k hrudní kosti. Nepravých žeber jsou tři páry a rozdíl je v tom, že se nepřipojují k hrudní kosti přímo, ale sdílejí společnou chrupavku s předchozím žebrem. Volných žeber jsou dva páry a k hrudní kosti se nepřipojují vůbec. Končí volně ve svalové tkáni břišní oblasti.

Každé žebro (costa) se skládá z kostěné a chrupavčité části. Kostěná část je tvořena obloukovitě prohnutou kostí na jejímž zadním konci se nachází hlavice žebra s kloubní ploškou pro připojení k tělu hrudních obratlů. V pokračování této hlavice leží zúžený krček, ukončený žeberním hrbolkem, což je místo styčné kloubní plošky pro kloubní spojení s příčným výběžkem hrudního obratle. Chrupavčitá je pak přední část žebra, která je ukončena několika způsoby: První, šesté a sedmé žebro se připojuje na hrudní kost chrupavkou. Druhé až páté žebro také na kost hrudní, ale kloubně. Osmé, deváté a desáté žebro končí na chrupavce žebra předchozího a jedenácté s dvanáctým žebrem jsou zapuštěny do svalové tkáně břišní oblasti.

Funkce žeber

Žebra mají klíčovou roli v ochraně a podpoře životně důležitých orgánů, jako jsou srdce a plíce. Díky své pružnosti chrání tyto orgány před vnějšími nárazy a zároveň umožňují hrudnímu koši pohyb při dýchání, čímž usnadňují mechaniku dechu.